Pramenitá voda

[poota]

Já se k tomu biomagnetismu snad nedostanu – pořád je něco aktuálnějšího, ach jo.
Takže dneska o těch kamenech, co jim strojový překlad s oblibou říká „metalliferrous“.

Kolem hájovny se nalézaly záchytné kameny, pod nimiž se ukrývaly dešťovky, potřebné k lovu pstruhů. Těmito záchytnými kameny byly speciálně tvarované kusy původní horniny, které ležely kolmo na slunci, aby se silně rozehřály, čímž se pod těmito shora zahřátými kameny sbírala chladná voda, kterou dešťovky tak milují, protože se v příjemném chládku dobře cítí a proto jsou do těchto míst přitahovány z velké dálky.

Elektricky nabité kovy ztrácejí při ozařování krátkovlnným světlem za určitých podmínek svůj náboj.

Ta voda pod sluncem ohřátými kameny se mi moc líbí. Vysvětluji si to (čistě soukromě) tak, že v noci ty kameny (nejlepší budou zřejmě pravé říční vejčité valouny) dokážou do sebe nacucnout vodu, kterou v sobě neudrží, když přímé slunce „vybije“ jejich elektrický potenciál. Zatím jsem na rozpacích, jestli ji cucají z té hlíny pod sebou, a nebo si ji skládají z jejích plynných složek v okolním vzduchu. Taky bych mohl zcela zbaběle a alibisticky tvrdit, že od každého trochu, ale zcela poctivě doznávám, že toho jednoho bude určitě mnohem víc, a zatím opravdu nevím, kterého.

Kdyby se mělo jednat o prachsprostou kondenzaci, jak můžou, a mnozí také budou tvrdit, tak by nebylo nutné, aby byly na přímém slunci. Takže to vypadá na nepříliš složitý pokus, kterým se to dá za příznivých podmínek ověřit. Ale zřejmě to bude chtít trochu sofistikovaný přístup, aby se dalo zodpovědně říci něco konkrétního v tom smyslu, které a jaké kameny ano a které nikoli, slunce-li nutné či nikoli, voda-li ze vzduchu či půdy, případně obojího.


Že má v sobě křemen elektromagnetickou sílu, to se dá dokázat tím, že při tření dvou křemenných kaménků pod hladinou se rozsvítí dožluta. Obvykle k rozsvícení těchto kamenů stačí, když rychle plavou v ochlazující se vodě s velkou tažnou a nosnou silou. Rýnské zlato a ságu Nibelungů je nutno hledat právě v tomto fenoménu.

Podobný jev dle Viktora nastává i při vzájemném tření či nárazech tvrdého dříví, přičemž dokládá, že vzniklé „jiskření“ se neprojevuje rušením radiového příjmu, takže není elektrické povahy.

Kvalitní zdroje horské vody nepramení, jak se až dosud předpokládalo, díky mechanickému přetlaku, nýbrž procesem látkové přeměny, jež se ve svém důsledku projevuje pod tlakem.
Tímto způsobem se dá vysvětlit fenomén horských pramenů, vyvěrajících na vrcholcích vysokých hor nebo přinejmenším alespoň ve velkých nadmořských výškách, v nichž je voda podnícena ke stoupání do výšky spolupůsobením fyzikálních protikladů.

Jak nám ukazují kolmo stoupající horské prameny, ve zralé vodě jsou tak mocné energie, že jsou schopny překonat vlastní hmotnost vodní masy, pokud mají vodovodní systémy správnou konstrukci a pokud příslušná potrubí nemají příliš velký příčný průřez.

Systematicky prováděným pozorováním jsem se tedy dopracoval k poznání, že voda nedokáže vzlínat vzhůru a její vnitřní napětí se neprojeví, když z ní začnou vypadávat těžké kovy, protože půda díky příliš rozsáhlému mýcení ztratí své napětí.

Takže to je příděl „kramlí do hlavy“, určený pro tento den. Snažím se toho nedávat moc najednou, ale není to proto, abych Vám šetřil čas, ale proto, abyste to mohli číst důkladně a případně i několikrát.

A píšu to schválně hodně pomalu, abyste to stihli chápat.

Zdravím - poota

[Slavek Krepelka]

Kolem hájovny se nalézaly záchytné kameny, pod nimiž se ukrývaly dešťovky, potřebné k lovu pstruhů.

Dovolím si podotknout, že žížaly nachytáš i pod kusem prkna, či špalkem, kusem eternitu atd. Dokud jsem ještě sám rybařil, většinou na dovolené, používal jsem kus černého igelitu, který jsem položil večer na zem a ráno jsem si žížaly z pod igelitu vysbíral. Lehce si to můžete vyzkoušet. Taky zjistíte, jak dlouho vydrží pod igelitem po ránu vlhkost, i když je na slunci, oproti okolí.

Pokud jde o jiskření, či svetélkování křemene, či špalků, pod vodou, nezbývá mi než tento úkaz vzít za bernou minci. Bylo by naivní se dohadovat s člověkem, který se skoro celý život potloukal po lesích a kolem vod, a to i v noci. Navíc to zapadá do obrázku sonoluminiscence, tedy ne nezbytně luminiscence vyvolané zvukem, ale luminiscence vyvolané náhlým tlakem, což snad může platit i pro staré vodou nacucané a částečně mineralizované dřevo. Zde by se také nejednalo o něco, co by mohlo znatelně rušit radiové signály doby jak je přijímalo řekněme rádio, i když citlivé detektory by asi měly šanci to chytit.

Kvalitní zdroje horské vody nepramení, jak se až dosud předpokládalo, díky mechanickému přetlaku, nýbrž procesem látkové přeměny, jež se ve svém důsledku projevuje pod tlakem.

No vidíš, já bych to zase viděl tak, že vířící voda (i vzduch) si upravuje Gravitační Pole k obrazu svému, a to v závislosti na homogenitě struktury víření, jeho relativní rychlosti a jeho relativní mohutnosti, díky čemuž se dokáže tok víru(ů) vymanit at' už kompletně, či jenom částečně přitažlivosti všeobecného GP, a to včetně svého okolí dostatečně zahrnutého v tomto poli, což spíše potvrzují, než vyvracejí, i mašinky páně Schaubergera, tornáda, Bermudský fenomén atd.

Horské prameny nevysvětlí ani přetlak ani podtlak samy o sobě. Přetlak a podtlak ruku v ruce jdou a jeden bez druhého neexistuje, byvše v relativní závislosti jak mezi sebou, tak ke svému prostředí a jeho limitacím. Navíc zde budou hrát úlohu průměry kapilarit, jejich tvarová a materiálová konsistence atd.atd. včetně chemie vody. Zde se do toho právě motá ten Fletcher a W. Smith s působením gravitačních struktur na pevnost a to i kapalin v různých orientacích.

Nicméně, pokud voda pramene ve vyšších polohách docílí byt' i částěčné, ale výrazné antigravitace, at' už díky víření, nebo orgonové výměně, (či nedostatku orgonové výměny) jejich kombinací nebo jinným způsobem (tápu), bude voda v nižších polohách a relativně těžší vytlačovat relativně lehčí vodu ve vyšších polohách. Zde bych však byl zase opatrný, protože to zase ještě nevypadá kompletně.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[poota]

...žížaly nachytáš i pod kusem prkna, či špalkem, kusem eternitu atd. ..

Jasně, jenomže mně tady nejde ani tak o chytání žížal, jako spíš o chování vody a kamenů. Vlhko také bývá pod ledasčíms, ale na přímém slunci spíš poněkud zapařené, než s chladnou vodou. Ale to si konečně časem třeba ověříme.
Chce to trpělivost, protože teprve hledáme a snažíme se orientovat. Nesundávejme kalhoty, když brod je ještě daleko.

Zdravím - poota

[Slavek Krepelka]

Chce to trpělivost, protože teprve hledáme a snažíme se orientovat. Nesundávejme kalhoty, když brod je ještě daleko. Zdravím - poota

Zdravím Petře,

Pravdu díš. K tomu co jsem napsal naposled se musím dále doplnit. Ono by to víření atd. mohlo pracovat, jak je to jednou nastartované, ale nemůže to tak nastartovat. Zakže jde alespon do začátku o to, co to nastartuje. Podumal jsem a zatím mi z toho vychází ten orgon.

Připadá mi, že správná voda v správných geologických podmínkách obsahuje orgonové pole, které ma afinitu k orgonovému poli at' už vypařené vody v atmosféře, nebo k slunci a jeho radiacím. Dokud ale nedojde k dostatečné výměně radiace tohoto pole a rozpadu jeho toroidní geometrie, voda se tlačí k povrchu, podobně jako jsou k sobě přitahovány dvě koule Van deGráfa.

V momentě, kdy se voda dostane do přímé komunikace s atmosferickou či sluneční radiací, nezastíněna at' už skalním masivem, nebo vegetací, dojde k silné výměně, vodní toroidní pole ztrácí svou geometrii, která je zaměněna za lineární možná to bude jedinný princip. V tom případě už se také blížím k Schaubergerovu vysvětlení pramenů. Nicméně, orgonomie definitivně ukazuje, že turbulentní voda má největší účinnost při mrakoničení uzemněnými mrakoniči, takže tento aspekt asi nelze zcela pominout.

S pozdravem, Slávek.

[poota]

..Podumal jsem a zatím mi z toho vychází ten orgon. ..

Je docela snadno možné, že právě orgon je jednou z těch sil, o kterých se Viktor zmiňuje - ostatně bylo by přinejmenším podivné, kdyby si něčeho, co se tak výrazně projevuje, nepovšimnul. Jenom to, jak je už jeho obyčej, vysvětluje "po svém". Myslím, že narazíme ještě na několik věcí, které budou odjinud již známé, ale pod jinými názvy.

"podobně jako jsou k sobě přitahovány dvě koule Van deGráfa" - pokud myslíš dvojici jeho generátorů, tak ani nevím, že by se nějak přitahovaly, ale jestli mají navzájem opačný náboj, tak mě to ani tak moc nepřekvapuje.

Jestli jsi myslel na jeho moudí, tak tam je to dáno způsobem zavěšení a působením gravitace - ale pak mi není jasné, proč ausgerechnet de Graaf a jak by to souviselo s vodou.

Zdravím - poota

[poota]

Tak zase něco z trochu jiného soudku, co je podle mě docela zajímavé a nikde zatím neprezentované.

Na této speciální bráně byla upevněna dvojitě spirálovitě drážkovaná trubka (trubka se dvěma vnitřními žebry ve šroubovici), v níž získávala voda rotaci podobně, jako při ústí močové trubice. Dosáhl jsem tím zvýšení rychlosti vytékající vody se současným snížením jejího tlaku. Tlak je snížen proto, že se tím vytvoří sací vír, v jehož středu vzniká bíle se mihotající kanál zpětného proudění, díky němuž má tato trubka zvláštní opodstatnění.
Tímto kanálem zpětného proudění, který se dá zřetelně pozorovat v téměř každém víru, se vracejí útvary kvalitativních látek – éterický a energetický zárodečný vodní potěr. Pokud jsou tyto látky, putující kanálem zpětného proudění, vystaveny nižší okolní teplotě, pak se odehraje to, co jsem tehdy prožil.
Lilo takříkajíc jako z konve. Ležel jsem na voru a pozoroval jsem silný sací vír. Z mého klobouku respektive z jeho postranních okrajů (krempy) stékala dešťová voda jako z okapu do kanalizace. Přesněji řečeno, měla tam stékat podle všech pravidel volného pádu. Voda to však nečinila – právě naopak: rozstřikovala se kuželovitě a tak vznikal nad spodním trychtýřem, který se zužoval směrem dolů, ještě horní kloboukový trychtýř, jehož průřez se rozšiřoval směrem dolů jako plášť.
Napjatě jsem pozoroval tento podivuhodný jev. Ne však dlouho, protože za chvíli jsem obdržel studenou spršku přímo do obličeje.
Brzy jsem našel vysvětlení. Když se zmiňovaným kanálem zpětného proudění vracejí zárodečné stavební látky vody a při svém stoupání narážejí na oblast s nižší teplotou než je teplota vody, začnou do okolního prostoru silně expandovat negativní iontové částice, jež zabraňují dalšímu postupu padající vody (viz výše zmiňované napětí v prostoru mezi oběma trychtýři). V tomto případě pak vzniká reaktivní vztlak.

Výrok „ kanálem zpětného proudění se vracejí zárodečné stavební látky vody“ je pro nás velice zajímavý, protože se dostáváme zvolna k tomu, na co se voda vlastně rozkládá a z čeho se zase potom může opětně složit. Zdá se, že to jsou jakési plynné složky, které je možné za nějakých podmínek i někam převést, a zdá se, že jakýmkoli směrem, a tam z nich zpětně vodu rekombinovat. Což vypadá na jakousi „studenou destilaci“. Mám pocit, že přitom nejde jenom o rozložení na kyslík a vodík. Zřejmě to budou „plyny“ či substance složitější, takže to budou, slovy Viktorovými, nějaké uhlovodíky, což asi znamená „bez kyslíku“, ale možná jenom „volného“.
K něčemu podobnému by mělo docházet při klesání vody pod zemský povrch, přičemž se „voda“ zbavuje nevhodných příměsí, dalo by se říci, že se „čistí“. Z toho usuzuji, že zmíněné substance se mohou chemicky a fyzikálně, a energeticky nějak měnit. Při sestupné části cyklu se zřejmě nějak postupně nežádoucích příměsí zbavují, a to v závislosti na změnách teploty.
Při vzestupné části cyklu se naopak tyto substance „obohacují“ o příměsi, které jsou pro pramenitou vodu žádoucí, a to opět zřejmě nejvíc v závislosti na teplotě.
Při tomhle procesu hrají svou roli i některé další okolnosti, jako třeba druh půdy, horniny, obsah a druh kovů atd., ale jejich přesné dodržení a pořadí asi není naprosto nutné, protože voda pramení v nejrůznějších geologických a místních poměrech. Zřejmě až příliš hrubé narušení podmínek je příčinou, že úplný cyklus vody je v některém bodě přerušen.
Tady se dostávám k tomu, že pokud bude toto přerušení v našem dosahu, mohlo by být, alespoň teoreticky, možné příslušnou změnou podmínek, umožnit vodě dokončení celého cyklu a „vypramenit“ na povrch. A když už jsem u toho, zatím to vypadá, že by mohlo být možné „jejím přirozeným způsobem“ vést vodu i nad povrch, teoreticky do libovolné výše, odkud může být odváděna či rozváděna běžným gravitačním způsobem.
Podle Viktora by měl být značný rozdíl mezi kvalitou vody, která je nad povrch vyvedena tímto jakoby „tlakem“, a mezi kvalitou vody, která je pomocí podtlaku násilím nad povrch „tažena“. Samozřejmě nehledě na to, že tato voda by mohla „téci sama“, bez nějakých nároků na dodávanou energii.

Tak jsem se zase trochu rozkecal, a to i přesto, že jsem chtěl psát jednotlivé příspěvky poněkud kratší a stravitelnější.

Zdravím - poota

[Slavek Krepelka]

podobně jako jsou k sobě přitahovány dvě koule Van deGráfa" - pokud myslíš dvojici jeho generátorů,

Nazdar Petře,
Ok, nahoněný hřeben papírky. Prostě statika. Elektrody Van deGráfu se nutně musí přitahovat také. Omlouvám se za nejasné vyjádření.

Ahoj, Slavek.

[poota]

Slávku,
nemusíš se omlouvat, rád jsem toho s chutí využil - to víš, přece jen jsem "dědek prudce jedovatej"

Zdravím - poota

[poota]

Tak napřed citát:

Jímání vodního zdroje bylo pokud možno starými Římany zařízeno tak, že v určité výšce přikryli ústí pramene ve skále, jež byla po straně pečlivě srovnána, hrubou kamennou deskou. Tato deska byla po stranách zaklínována a dobře utěsněna a byl do ní proražen otvor, do něhož byla zastrčena odvodní trubka tak, aby zde nebyl umožněn ani ten nejmenší přístup vzduchu. Všechny typy tehdejšího jímání vodních pramenů braly navzdory (a snad díky) své jednoduchosti více v úvahu povahu vody, než dnešní systémy vodojemů, jež bez ohledu na další vážné chyby často narušily obvykle rozsáhlými stavebními úpravami za použití vápna, cementu a kovových jímek široké okolí vodního zdroje a rozbily tím podmínky cirkulace vody a poměry látkové výměny mezi pramenem a okolím.
Pokud se budeme zabývat vodovody starých Římanů, zjistíme podle starých vykopávek, že se zpočátku budování měst snažili dodávat pitnou vodu na spotřební místa dřevěnými potrubími a vodovody z přírodního kamene. Ohledně volby materiálu bylo možno tam, kde se nedalo použít dřevo ani kámen, nalézt v prameni kovové mince, naházené tam z kultovních důvodů a vybrané tak, aby nejlépe odolávaly dlouhodobým vlivům.
Podle druhu vody jsou některé kovy zcela obaleny tlustou vrstvou povlaku, zatímco jiné jsou téměř celé rozpuštěny, některé tedy božstva nepřijala a jiné se zase rozpustily v celku. Což je známkou toho, že se kovy, potřebné ke stavbě každého těla, bez problémů rozkládají ve vodě. Je to i známkou toho, že každý kult má svůj hlubší význam.

Vycházím z toho, že „staří Římané“ věděli, co dělají, a také proč to dělají.
Z předloženého citátu se pokusím vydolovat nějaké informace.

Z nám zatím ještě ne zcela jasných důvodů je voda vedena nahoru skálou, která má pro to vhodné vlastnosti. V nějakém místě voda z této skály vyprýští jako pramen a dál již stéká po povrchu. Případně vyprýští do vrstvy zeminy jako studánka, ze které potom volně odtéká. Podmínkou, a zřejmě dosti striktní, je chlad a stín, které ve volné přírodě zajistí nejlépe severní úbočí kopce a hluboký les.

V nějakých takovýchto podmínkách se tedy nalézal i původní „přirozený“ pramen, dokud byl ještě v „surovém“ a neupraveném tvaru. Pro praktické použití však Římani požadovali, aby vytékal pokud možno vodorovně ze svislé stěny. To jim umožňovalo jak dobrý přístup k prameni, tak i pohodlné plnění nádob. Aby toho dosáhli, museli upravit jak okolní terén, tak i přímo ústí pramene, přičemž nesměli narušit vhodné podmínky, protože jinak by jim pramen „zmizel“.

To znamená, že museli postupně odkopávat zeminu až do té doby, než se dostali k rostlé skále, z níž voda pramenila. Její povrch byl nejspíš členitý a šikmý, takže začali skálu odtesávat tak, aby dostali rovnou svislou plochu, z níž vycházel pramen v dostatečné výšce. Ovšem pokud by jej zanechali v tomto stavu, případně do něj pouze zarazili vývodní trubku, pramen by nespíš „vyschnul“. Z toho, že přes ústí pramene umisťovali ještě masivní kamennou desku co nejlépe utěsněnou, se dá soudit, že přímo k ústí pramene nemá mít přímý přístup vzduch, teplo a sluneční světlo. To všechno jim zajišťovala masivní kamenná deska nejčastěji kruhového tvaru, která byla na lícové straně opracovávána s oblibou do tvaru takzvané lví tváře, přičemž výtoková trubka byla situována přímo do tlamy.

Obdobné podmínky zajišťovaly v našich krajinách studánkám a pramenům v lese dřevěné přístřešky a ve volné krajině kamenné kapličky.

Vodě je nejlépe v podzemí, kde je chlad a tma.

Zdravím - poota

[poota]

Dneska jsem připravil něco na téma rozdílu mezi vodou dešťovou, pouze prosakující, a vodou pramenitou, ktreá stoupá z hlubin. Mám pocit, že ten rozdíl by mělo být možné rozlišit i nějakými přístroji a že by mohlo být možné je nejen od sebe odlišit, ale i v případě jejich smíšení nějak zjistit jejich poměr.

Dobrá pramenitá voda se odlišuje od atmosférické vody (dešťové vody) svým vnitřním složením. Pramenitá voda obsahuje kromě rozpuštěných solí poměrně velký obsah plynů ve volné i vázané formě (kyselina uhličitá). Plyny, absorbované dobrou pramenitou vodou, se skládají až z 96% uhlíkatých sloučenin a skupin. Uhlíkatými sloučeninami (materiály) jsou zde míněny všechny uhlíkaté sloučeniny podle definice chemiků, všechny prvky a jejich vazby, všechny kovy a minerály, jedním slovem všechny látky s vyjímkou kyslíku a vodíku.
Atmosférická voda (dešťová voda), destilovaná voda, kondenzovaná voda nebo voda, vystavená ve svém proudu silnému provzdušnění a intenzivnímu vlivu světla), tedy povrchová voda, vykazuje poměrně vysoký obsah kyslíku, téměř žádné nebo jen velmi chabě organizované formy soli, žádnou nebo jen velmi málo volné i vázané kyseliny uhličité a obsahuje určitý objem plynu, absorbovaný ze vzduchu, jenž je tvořen především kyslíkem, rozpuštěným ve fyzikální formě.
Fyzikální formu roztoku je nutno chápat jako vyšší formu roztoku (spojení) různých skupin látek, než jaké můžeme pozorovat v čistě chemických typech roztoků. Fyzikální formy roztoku se spoluúčastní i energetické pochody.
Rozlišujeme proto vodu, která má vysoký obsah energií uhlíkatých sloučenin, a vodu, která vykazuje vysoký obsah kyslíkových energií. Tu první budeme nazývat katodovou a tu druhou anodovou vodou. Katodová voda obsahuje negativní energetické formy a anodová voda pozitivní.
Energetické formy jsou charakteristické pro to, co označujeme jako sféru, psychiku nebo povahu vody.
Pramenitá voda, vyvěrající z půdy, proto obsahuje v převažujícím poměru uhlíkatou sféru, negativní energetické formy respektive negativní charakter; dešťová voda, pocházející ze srážek v atmosféře, obsahuje především kyslíkovou sféru, pozitivní energetické formy respektive pozitivní charakter.
Voda, jež se sráží z atmosféry a padá na zem, potřebuje ke své vnitřní přestavbě kromě schopnosti přijímat určité transformační látky a nezbytného odstínění vlivu světla a vzduchu také určitou dráhu a nezbytný časový interval, aby mohl proces přestavby proběhnout správně – to znamená, aby voda vnitřně dozrála.
Voda je zralá, když absorbovaný vzduch obsahuje minimálně 96% uhlíkaté sféry a v této sféře příslušný podíl pevných uhlíkatých sloučenin.
Na této vnitřní zralosti závisí jakost a vnitřní vzlínavost vody.
Čím delší je absolvovaná cesta, tím organizovanější a kvalitativně hodnotnější – za předpokladu dostatečných zásob příslušných transformačních látek – je její vnitřní energie, její charakter.
Čím blíže k zemskému středu, tím organizovanější a agresivnější jsou kyslíkové skupiny, klesající společně s vodou.
Když klesá atmosférická voda do nitra Země, postupně se blíží ke geotermálnímu hloubkovému stupni o teplotě plus 4^oC a tím ke koncentraci jejího obsahu kyslíku, zatímco všechny uhlíkaté látky, nacházející se nad touto hraniční vrstvou, které se po svém přiblížení k této vrstvě kompenzují s kyslíkovými částicemi, jsou zde transformovány a částečně stoupají vzhůru v podobě dusíku a částečně zůstanou dole v podobě krystalů solí.
Voda, nasycená kyslíkem, nemůže proto s sebou stáhnout žádné uhlíkaté látky pod hraniční vrstvu plus 4^oC, nýbrž obráceným postupem musí uhlíkaté látky, vynesené prve ze zemského nitra, zanechat ve vrstvě vegetace. Tato vegetační vrstva představuje do jisté míry jakousi zásobárnu, která je prostřednictvím transformačního procesu, probíhajícího nahoře i dole, neustále doplňována kyslíkem respektive uhlíkatými látkami a dole je přitom ohraničena geotermální nulovou vrstvou o teplotě plus 4^oC.
Voda, klesající dále přes hraniční vrstvu, se může dostat do hloubky pouze s tímto nadbytečným nebo méně organizovaným podílem kyslíku, který se díky nedostatečné přítomnosti odpovídajícím způsobem organizovaných uhlíkatých sloučenin ve vegetační zóně nemohl pustit do žádných procesů vyrovnání respektive do žádných transformačních procesů (oxidace).
Díky stoupajícím teplotám směrem do hloubky zemského nitra, jež jsou dány již samotnými těmito vyrovnávacími procesy, začínají být kyslíkaté látky, klesající společně s vodou, čím dál agresivnější, čímž je zároveň umožněno jejich vyrovnání a přestavba kyslíkatých sloučenin ve výše organizované uhlíkaté sloučeniny a dokonce dojde i k rozpouštění uhlí, v němž se nachází uhlík v pevném skupenském stavu a začne docházet k jeho transformaci, když se agresivní kyslík dostane do přímého kontaktu s uhlím za současného působení vysokého tlaku. Něco podobného ostatně najdeme i při transformaci potravy v našem těle, která probíhá různým způsobem při příjmu vzduchu a při příjmu vody, který uvádí do pohybu proces látkové i energetické přestavby.
Čím výše vystupují přeměněné a zhodnocené uhlíkaté látky směrem k povrchu zemskému, tím nižší pak budou okolní teploty, přičemž se budou blížit teplotě hraniční vrstvy plus 4^oC. V souvislosti s tímto teplotním poklesem se bude opět úměrně snižovat i agresivita kyslíkatých látek ve spodní vodě.
Čím hodnotnější jsou uhlíkaté látky, tím hlouběji mohou být organizovány i kyslíkové skupiny, aby dokázaly zajistit proces vyrovnání a obráceně.

Z tohoto procesu vycházejí zřejmě i Viktorovy přístroje na průmyslovou výrobu vody s vlastnostmi vody pramenité, které si také ještě někdy probereme.

Zdravím – poota

[poota]

Jak už to tak občas blbne

Zdravím – poota

[poota]

Jenže dneska to blblo vydatněji

Zdravím – poota

[1220]

Nevyzobu a nevytisknu tak je asi nepochopím

Ze skla mi to nebere
K.

[poota]

Nevyzobu a nevytisknu tak je asi nepochopím

Vidím, že zůstáváš optimistou

Ale vážně - když o to budeš stát, tak Ti to mohu poslat vcelku, třeba jako PDFko. Ale to už pak nebude ono, protože to vcelku jenom přejedeš a neuvízne Ti zase nic.
Bohužel - chce to brát větu po větě nebo odstavec po odstavci, a ještě se různě napřeskáčku vracet. A šťourat se v tom. Takže to není jenom přečíst a už to vědět.

Zdravím - poota

[poota]

Když už jsme se dostali k pozitivnímu a negativnímu charakteru vody, tak mohu dát k lepšímu i citát o tom, co také umí negativní, tedy katodová, potažmo pramenitá voda:

Existují prameny, které mají tak vysoký obsah kyseliny uhličité (tento výraz je ostatně nesprávný), že drobní živočichové, kteří se při utišování žízně nadechnou výparů, držících se nízko nad zemí, téměř okamžitě padnou mrtvi k zemi (psí pramen v Neapoli).
Pokud tuto vodu necháme odstát v kovové nádobě na vzduchu, ohřeje se tato voda nepoměrně rychle a na povrchu bude mírně šumět. Tento jev ostatně mnohdy zaznamenáváme i při vrtání studní. Kde se tento jev projeví, hladina navrtané vody záhy poklesne a studna brzy vyschne.
Když do podobné vody nalijeme ohřátou dešťovou vodu, přidáme do ní několik kapek oleje a pevně uzavřeme víkem, obsah nádoby bude v brzkém čase explodovat.
Negativní atmosféra, psychika, obsažená ve vysoce hodnotné pramenité vodě, oxiduje, což znamená, že reaguje se silně okysličenou vodou s teplým a tím převážně pozitivně naladěným vzduchem a rozbije nádobu, pokud této reakci stojí v cestě překážka a pokud je přítomna jednoduchá – málo organizovaná – uhlíkatá látka, jakou například představuje olej.
Pokud vypije takovouto vodu rozehřátý organismus, dojde k podobnému pochodu. Postižený člověk pocítí píchnutí v plicích a do několika dní je z něj mrtvola.

Tento příklad se mi zdá korespondovat s názorem, že v energetických reakcích souvisejících vodou či přímo vodíkem, je vodík spíš přenašečem/transportérem látky, která je zdrojem energie, než aby energii sám dodával. Je to možná i příčinou toho, že „výhřevnost“ vodíku je dle různých pramenů různá. Což by mohlo záviset na tom, jakým způsobem byl vyroben zkoumaný vodík – jaké tedy další látky má na sobě navázané. Například při výrobě elektrolýzou bude záležet hlavně na tom, čím bylo docíleno její vodivosti. Osobně si myslím, že skutečně chemicky dokonale čistý vodík má jedinou, a to podstatně nižší „výhřevnost“.

Pokud je to opravdu tak, vrhá to přece jen poněkud jiné světlo na fungování všech přístrojů na vyvíjení vodíku a jeho následné využívání. Vysvětluje to i praxí ověřený názor, že není důležité množství „bublinek“, ale že záleží na jejich „kvalitě“.

Poslední odstavec je také velice zajímavý, a protože toto nebezpečí také není všeobecně známé, bermež to jako výstrahu.
I když je možné, že by se našli i takoví jedinci, kteří by svou drahou tchýni byli schopni za parného dne hnát na kopec jenom proto, aby mohla ochutnat výbornou a osvěžující pramenitou vodu.

Zdravím - poota