hanka píše:Ahoj Slávku,
přiznávám se, že i mne delší dobu docela zajímalo totéž, na co se Tě zeptala Lenca, takže jsem si také ráda přečetla Tvoji zkušenost s Bengstonem

. Jedna věc je teorie, druhá praxe.
Nazdar Hanko.
Upřimně řečeno, znám spousty lidí, kteří by se bez nějaké pravidelnosti duševně složili. Každý jsme od narození nějak naprogramovaný a výchovou prakticky vždy mateni. Téměř bez vyjímky nás někdo předělává někam jinam zvenčí. Je to stejné jako dělat z leváka praváka. Horko těžko to v některých ohledech jde, ale výsledky jsou kompromisem a kompromis je na draka. (To compromise v anglině doslova a do písmene znamená něco doprasit. Například "compromised" těsnění je těsnění, které přestalo těsnit) Kdosi nám valí klíny do hlavy, že pokud si člověk chce udržet dobré vztahy, například v manželství, musí být ochoten dělat kompromisy. Bohužel to tak není a jakákoliv snaha překonávat své vrozené založení končí jenom podvědomým zmatkem, který nám nepřináší nic něž schizofrenické předstírání, že vše je fajn, že když máš chuť na Gamzu a Gamza není, spokojíš se s vermutem a tím nás nutí žít v neupřimnosti k sobě samým. On chce do postele, ona chce romatntickou večeří při svíčkách, udělaj to tak nějak napůl a vypálí barák
Pokud se skutečně nedokážeme sami rozhodnout, že se v něčem změníme, a dá se to, a pokud jenom kompromitujeme, vylezeme z toho duševně zkompromitovaní. Řečeno lidově, lžeme si až si věříme. O tom jsem se ale vlastně rozvádět ani nechtěl, jen jsem ulítl. To mám po mamince

Kam jsem vlastně zamířit chtěl je, že pokud člověk udělá skutečně niterní rozhodnutí něco v sobě změnit, a to dokážeme čas od času skoro všichni, jde ledcos. Ale člověk k tomu musí nějak dozrát a k tomu dochází povětšinou velice silnou vnitřní motivací, i kdyby se okolí jevila malichernou. Většina z nás nejdříve vyčerpá všechny možné způsoby a cesty jak se takovému rozhodnutí vyhnout a ulít se, byť i to byla rutina nepravidelnosti, než přijde minutka, kdy si řekneme: "A dost" a skutečně to míníme.
Ačkoliv sám hříšným bojovníkem na tomto poli, v zásadě nesouhlasím s tím, že to nejde, že si člověk nemůže vyhradit řekněme i hodinu denně na něco, co moc chce. Z mé zkušenosti s učením se něčeho snad jeden příklad za všechny.
Mí učitelé do mne valili ruštinu 5 let na devítce za hrdinké pomoci mých rodičů a pak dva roky na večerním gymplu, který jsem utnul tím, že jsem vzal do zaječích. Za ty leta mě živá moc nedonutila, abych se tomu věnoval byť i sebe míň a pokud to šlo v začátcích přes otcovský řemen, stejně jsem nebyl schopen si do hlavy naládovat víc jak 3-5 slovíček za den. Dokonce jsem z toho měl chvílemi i pocit méněcennosti a utvrzovalo mne to v domění, že mám na jazyky blbou paměť. No vidíš. Přijel jsem do Rakouska a během asi tak 6ti neděl jsem se našprtal z půjčené učebnice necelých 200 základních jednoduchých slovíček a dokonce jsem se s tím jakž takž domluvil o těch nejběžnějších věcech. To pro to, že jsem věděl, že tam rok budu a že domluvit se nějak musím. Na anglinu jse se vybodl, anžto jsem věděl, že v Kanadě dostanu půl roku kurz na podpoře a bude na to čas.
Přijeda do Kanady ve svém věku 26 let jsem se rozhodl, že se anglicky musím naučit během kurzu, protože pak už to bude velice těžké, ne-li nemožné. 4-5 hodin ve škole 5 dní v týdnu gramatika (která v podstatě neexistuje v přirovnání k češtíně), výslovnost, trocha historie Kanady atd. Dalších 6-8 hodin denně doma, 7 dní do týdně, slovíčka, slovíčka a slovíčka. Tady je to navíc komplikované tím, že angličtina je dost podobná čínštině v tom, že se prakticky nic nepíše tak jak se to řekne a člověk se vlastně učí jeden jakzyk psaný a druhý mluvený a nějak paralelně si to musí dát dohromady. No vidíš, motivace. Začínaje jsem byl prakticky na úrovni učení se ruštiny, 5 slovíček za den a práce jak na kostele. Prostě to do tý makovice za boha nechtělo lízt. Jenže po týdnu už se to začalo zvedat a po nějakých 5ti nedělích už jsem rval do hlavy nejakých 25 slovíček denně a po třech měsících padesát, na čemž jsem zůstal sice biflováním, ale další už taky přibývala čtením. To je 300 pondělí - sobota a rekapitulace v neděli. Na konci 6 měsíců jsem se velice dobře domluvil, i když s fantastickým přízvukem kterému měl i pes potíže porozumět, na ten jsem se vykašlal, ale přečíst už jsem dokázal vše, co jsem dokázal přečíst v češtině s tím, že dost slov už jsem chytil z textu a když přeci jenom ne, pak v čistě anglickém slovníku.
Jak, že nejde? Jde. To je ta disciplína, která mi povětšinou uniká stejně jako uniká kde komu. Hanko, hodina denně není tak moc. Hodina ob den je ještě méně. Pokud se nám něco stane naší největší předností, pokud si něco uděláme svojí největší předností, to víš, že to jde. Člověk ale musí uzrát. Něco v něm musí rupnout a něco ve svém životě musí šoupnout na poněkud vedlejší kolej, protože den má 24 hodin a nastavit ho nelze. Ze své zkušenosti jenom mohu dodat, že půl hodiny denně je lepší než jedna hodina ob den, ale musí to být pravidelné. On si na to náš mozek zvykne jak kapři na hodinu krmení a nějak se na to v denním režimu natrénuje. Jen se k tomu dokopat a mít pro to velice dobrý účel. Bez něj to taky nejde. Možná to je i z jedním z důvodů, proč se ze mne stal vlasně diletant. Nikdy jsem se v životě pro nic nenadchnul tak, že bych to chtěl mít jako životní dráhu. Vyjímkou bylo mít rodinu, což dopadlo relativně fajn, ae to jsou asi spíš pudy

Jinak nacházím všude kolem tolik zajímavostí, že si nejen nedokážu, ale ani nechci vybírat něco specifického a nikdy jsem nechtěl. Dá se říct, že to jedinné, co mne v životě dokázalo nějak dlouhodoběji motivovat byly okolnosti a jakmile okolnosti ne zmizely, ale už jen polevily, zase hupky dupky někam jinam

Krátkodobě je to jiné kafe a dovedu se do věcí zakousnout velice tvrdě, ale jak se dopídím čeho chci, už mne to dál nezajímá a nemám potřebu se v tom nípat do bezvědomí.
Sakra, to už je vlastně nikoliv příspěvek, ale zpověď, tak toho radši nechám. Pokud se v tom někdo jiný taky pozná, přeju mu hodně štěstí v dalším životě, protože ho bude zatraceně potřebovat. Dnešní společenské slunce svítí na cestu specialistům, kteří vědí čím dál tím více o čím dál tím méně až ví vše o ničem
Ahoj, Slávek.
Je-li tvá přítomnost ve výhni okolností, vyuč se kovářem své budoucnosti.