Nebyl začátek, ani konec,
nebyl čas, nebyl žádný tvar, žádný život – jen nesmírná prázdnota, která měla
svůj začátek a konec, čas, tvar a život jen v mysli Taiowy.
Tam uvnitř – pokud kdy vůbec můžeme říci tam uvnitř – působil Stvořitel,
původní tvůrce. Hopi nazývají počáteční svět Topkela (nekonečný
prostor).
On, Nekonečný si představuje Konečnost a
Život. Chce tuto svou Ideu přivést k uskutečnění a stvoří jako prvního Sótuknanga a říká mu : „ Ty jsi první síla a stvořil jsem
tě jako první nástroj, jako osobu, která má uskutečnit Život v nekonečném
vesmíru. Jsem tvůj strýc – ty jsi můj Synovec. Nyní běž a uspořádej tyto světy
tak, aby mohly navzájem harmonicky působit podle mého záměru.“
Sótuknang dělá,
co mu bylo poručeno a bere z nekonečného prostoru to, co je určeno stát se
materii, staví a uspořádává to do devíti universálních říší: Jednu pro Taiowu, jednu pro sebe a sedm světů pro budoucí život. Se
souhlasem Taiovy stvoří Sótuknang
vodu, potom vzduch a vítr. Pak říká Taiowa : „ Ale
tvá práce ještě není skončena. Nyní musíš stvořit Život a jeho pohyb, a tak
čtyři části Túwaqachi mého universálního záměru
učinit úplnými.“
Nyní jde Sótukang
do onoho universa, které je určeno stát se prvním světem Tokpelou
a stvoří z něho tu, která zůstane na té zemi, aby se stala jeho pomocnicí.
Její jméno je Kókyangwúti, Pavoučí žena. Když Pavoučí
žena procitne, kde je a proč je zde. A Sótuknang odpoví : „ Rozhlédni se. Zde je Země, kterou
jsme stvořili. Má tvar a hmotu, směr a čas, začátek a konec. Ale na ní na ní
život. Není vidět žádný radostný pohyb. Není slyšet žádný radostný zvuk. Jaký
je život bez pohybu a zvuku ? Proto ti byla dána síla, abys nám pomohla takový
život stvořit . Byla ti darována vědomost, moudrost a láska, abys mohla
požehnat všechny bytosti , které stvoříš. Proto jsi zde.
Poté nabere Pavoučí žena trochu země a
zatímco zpívá Píseň stvoření, smíchá hlínu se slinami, vytvoří z ní dvě
bytosti a přikryje je svým bílým pláštěm, , který je samotná moudrost. Dvojčata
se probouzejí a ptají se kdo jsou a proč jsou zde. Pavoučí žena jim dává jména Pöqágnghoya a Palöngawhoya.
Dostanou za úkol udržet svět v rovnováze, až na zemi vznikne život. Pöqánghoyajde do všech stran světa a hněte zem svýma rukama
tak, aby se stala hutnou. Palöngawhoya jde do všech
stran světa a vydává ze sebe zvuk, který je slyšet v celé krajině. Toto je
skutečný původ ozvěny, takto je veškerý zvuk zrcadlením Stvořitele.
Když své úkoly splnili, byl Pögánghoya poslán na severní pól zemské osy a Palöngfawhoya na jižní pól .
Tam jim bylo přikázáno, že se mají společně
starat o to, aby se svět otáčel správným způsobem.Pöqanghoya
má kromě toho moc udržovat hustotu Země ve stabilní míře. Palöngwahoya
se musí starat o to, aby nechal zaznívat své volání pro dobro nebo pro výstrahu
nad vibračním centrem Země. Pro Hopi mají těla Země a
člověka shodnou strukturu.
Proto znají nejen centra
vibrace podél osy Země, nýbrž i podél osy člověka.
Tato vibrační centra odpovídají čarám,
přičemž Hopi jich znají jen pět : vrcholovou čakru, čelní čakru, srdeční čakru a hrtanovou čakru, srdeční čakru a pupeční čakru neboli čakru solárního plexu.
Pavoučí žena dále tvoří ze Země stromy,
keře, byliny, květiny různé druhy osiv a ovoce. Tak odívá zem. Stejným způsobem
stvoří ptáky a ostatní zvířata. Formuje je ze země, zahaluje je svým bílým pláštěm
a zpívá Píseň stvoření. Sótuknang je šťastný, když
vidí, jak je všechno krásné – krajina, rostliny, ptáci, ostatní zvířata a Síla,
která ve všem působí.
Pln radosti říká Taiowi : „
Pojď se podívat, jak náš svět vypadá!“ – „ Je to velmi dobré,“ říká Taiowa. „ Svět už je připraven pro lidský život, poslední
krok, aby se můj záměr stal dokonalým.“
Pavoučí žena vezme hlínu, která je ve
čtyřech barvách – žluté, červené, bílé a černé – a vytvoří z ní čtyři
lidské bytosti, muže podle obrazu Sótuknanga. Potom
vytvoří další čtyři lidské bytosti , ženy podle svého obrazu.
V těchto lidských bytostech se
uskuteční vývoj, který se může srovnat s východem slunce. Začíná
s tmavým purpurem prvních ranních červánků. To je ten okamžik v němž
Pavoučí žena, poté co nad stvořenými formami zazpívala Píseň stvoření,
odstranila bílý plášť, kterým byly přikryty. Formy se probouzejí k životu,
purpurově červené světlo se stává žlutým.
Člověk, kterého ještě potom obklopuje mlha,
má nahoře na hlavě měkké místo, kterým do něho vstupuje Dech života. Mlha mizí,
když Slunce vychází nad horizont a měkké místo na hlavě ztvrdne. Člověk je
dokončený a hledí hrdě svému Stvořiteli do tváře.
„ To je slunce“, řekla Pavoučí žena. „ Potkáváte poprvé svého
Otce, Stvořitele. Musíte si stále připomínat tři fáze svého stvoření, čas tří
světel: tmavý purpur a žluté a červené zahalení mystéria, Dech života a teplo
Lásky. Jsou zahrnuty v plánu Stvoření, Jak se říká v písni stvoření,
která vám byla zpívána.“
První lidé prvního světa jí neodpovídají,
protože neumějí mluvit. Pavoučí žena obdržela svou moc od Sótuknanga,
proto ho nechává zavolat ozvěnou Palöngawhoyi. S burácením silného větru se Sótuknang okamžitě objeví před nimi. „Tady jsem. Proč mě
tak naléhavě potřebuješ ?“ Pavoučí žena vysvětluje: „ Podle tvého příkazu jsem
stvořila první lidi. Jsou zcela a dobře zformováni. Mají správnou barvu, žijí,
mohou se pohybovat. Ale neumějí mluvit. To je to, co jim chybí. Chci jim
darovat řeč a také moudrost a schopnost se rozmnožovat, aby je život těšil a
mohli děkovat stvořiteli.“
Sótuknang daruje
lidem řeč – odlišujícím se zvukem, podle barvy lidí. Daruje jim moudrost a
schopnost se množit. Potom jim říká: „ A tak jsem vám daroval tento svět,
abyste na něm žili a byli šťastní. Jen jedno od Vás žádám: Uctívejte stvořitele
po všechny časy. Chtějte moudrost, harmonii a úctu pro lásku Stvořitele, který
Vás stvořil, který jim Sótuknang dal, totiž, stále ctít
svého stvořitele.
Až do té doby žil člověk v míru společně se
zvířaty, avšak nyní se tomu vzdálil a „zdivočil“. Nakonec je jen malá skupina,
která si připomíná prvotní příkaz.
Taiowa se
rozhodne zničit první svět, s výjimkou malé skupiny těch, kteří zůstali
věrni zákonům. Sótuknang jim říká, že se musí nechat
vést svou vrcholovou čarou. Svou vnitřní moudrostí poznají ve dne oblak a
v noci hvězdu a budou je následovat. Nevezmou si nic s sebou a jejich
cesta skončí, až se oblak a hvězda zastaví. Na celém světě jsou lidé, kteří
opouštějí dům a ohniště a následují
oblak a hvězdu. Mnoho ostatních lidí se jich ptá, co je pohání. Když jim
vyprávějí o oblaku i hvězdě, nevěří jim, protože ti ostatní nic nevidí. Ze
všech stran se konečně na určeném místě shromáždí skupina lidí. Když všichni
dorazí, objeví se Sótuknang a vede je na kopec,
v němž bydlí Mravenčí lidé. Vyvrtají díru do vrcholu a vstoupí dovnitř. Sótuknang jim říká : „Nyní vstupujete do Mravenčího kiva ( Hopi osada), ve které
budete v bezpečí, zatímco svět bude zpustošen. Chci, abyste se během svého
pobytu zde učili od mravenčích lidí. Jsou pilní a v létě shromažďují
potravu na zimu. Zůstávají chladní, když je teplo a teplí, když je zima. Žijí
spolu v míru a plní záměr stvořitele.“ Tak končí první svět, je zničen
ohněm sopek.
Trvalo dlouho, než se povrch Země ochladil.
Mezitím lidé žijí šťastně pod zemí, ačkoliv potravy je poskrovnu. Potom stvoří Sótuknang druhý svět. Je zcela odlišný od toho prvního.
Tam, kde byla voda, je nyní pevnina a kde byla pevnina, je voda. Opětovně dává Sótuknang lidem příkaz, žít podle záměru stvořitele. Opět
zalidní lidé tento svět a opět zbloudí. Žijí odděleně od zvířat a starají se
pouze o sebe. Stavějí domy, vyrábějí nářadí, obchodují a směňují. A tím
vznikají potíže. Ve druhém světě je všechno, co člověk potřebuje, on však chce
stále více. Pozvolna se mění jeho chvalozpěvy na Stvořitele ve chvalozpěvy na
pozemské statky. Tak se lidé opět odchylují od jeho příkazu. A ti, kteří stále
zpívají Píseň stvoření, jsou vysmíváni. Taiowa, prvotní
Stvořitel a jeho Synovec se rozhodnou také tento svět zničit. A opět budou ti,
kteří se neodchýlili umístěni u Mravenčích lidí. A opět bude zabráněno
dvojčatům Pöqánghoyovi a Palöngwhoyovi
v jejich úkolu udržovat svět v jejích rovnováze. Opět se svět točí
kolem dokola, hory padají do moře a záplavové vlny se přelévají přes
pevninu.Tím je země silně ochlazována a celá se pokryje ledem.
Mezitím pobývá skupina těch, kteří přežili,
pokojně u mravenčích lidí.
Po velmi dlouhé době dostala dvojčata příkaz
znovu převzít úkol na zemských pólech. Země se znovu vrátila do rovnováhy.
Postupně se otepluje a Sótuknang začíná potřetí
tvořit třetí život na Zemi. Když je Země znovu připravena na osídlení lidmi,
přichází Sótuknang ke kopci Mravenců a volá lidi ven.
A říká jim: „Zachránil jsem Vás, abyste se opět mohli rozšířit po světě. Ale
dodržujte po všechny časy dvě přikázání, která Vám nyní říkám: Zaprvé: Chovejte
se ke mně, vašemu Stvořiteli s úctou a vzájemně se respektujte. Zadruhé:
Nechávejte po všechny časy ze všech vrcholů hor znít chvalozpěvy. Jakmile vás
už neuslyším, zpívat chvalozpěvy na svého stvořitele, budu vědět , že jste
znovu propadli zlu.“
Člověk opět zalidní Zemi a jde svou
vývojovou cestou. V prvním světě žil se zvířaty. Ve druhém se naučil
řemeslu a obchodu a stavěl domy. Nyní ve třetím světě staví velká města a
vyvíjí průmysl. Lidé mají dokonce létací stroje, s nimiž mohou útočit na
jiná města. Obracejí svou tvořivost tak, aby mohli ničit ostatní. Sótuknang s Pavoučí ženou se rozhodli i tento svět
zničit a zachránit ty, kteří i nadále zpívali chvalozpěvy. Tentokrát byl svět
zničen vodou . Obrovská větrná smršť zaplavila celou pevninu. Lidé, kteří měli
být zachráněni, jsou Pavoučí ženou ukryti ve vysokých bambusových stéblech a
zásobeni potravou na dlouhou dobu. Když přestane pršet, zhotoví Pavoučí žena
pro lidi, kteří jsou v bambusových stéblech, vory. Na nich se lidé vydali
směrem vycházejícího slunce. Byly pro ně zachovány ostrovy, na kterých mohli
sít a sklízet, dokud se nevydají dále.
Konečně dosáhli velké souše s vysokými
horami. Tam se opět před nimi objeví Sótuknang a
říká: „Pohlédněte směrem, ze kterého jste přišli a uvidíte ostrovy, na kterých
jste žili. Jsou to stopy vaší cesty, vrcholky vysokých hor třetího světa, který
jsem zničil.“
Během toho, co se lidé dívají tímto směrem,
mizí ostrovy jeden po druhém ve vodě . A Sótuknang
pokračuje:“ Vidíte, já sám jsem vaše stopy smazal, ostrovy, které jsem pro vás
zanechal.
Před tím, než vás opustím, ještě něco:
Jméno čtvrtého světa je Túwaqachi, dokonalý svět.
Sami objevíte proč. Není tak pohodlný a krásný, jako ty předcházející. Má
výšiny i hloubky, vedro a mráz, krásu a vyprahlost. A co si zvolíte, to ukáže,
zda jste tentokrát záměr Stvoření uskutečnili.“
Literatura:
F.Waters:
Book of the
Hopi, Pequin Books, 1977.
Dick de Soeten: Hopi, deur vanverleden
En Toekomst. Ankh Hermes,
2. přepracované vydání, 1992.
4lánek vyšel v časopisu
PENTAGRAM č. 4 /2009